DAVID ČERNÝ
Na první rozhovor v roce jsme asi nemohli vybrat nikoho lepšího než Davida Černého. Kluka, který se během povídání vlastně neustále usmívá. Má v sobě velkou dávku dětské hravosti, jež ho nutí se při povídaní neustále vrtět a myslet na to, co bude tvořit po našem odchodu. Ve svých kresbách si hraje s nadsázkou a ironií. Jeho hlavním tématem je příroda a vztah k ní a k městu.
Jak se ti se jménem David Černý žije v Čechách?Žije se mi úplně krásně. Mně na tom jménu nezáleží, ale několikrát jsem zažil, že lidé přišli na výstavu se slovy „no počkej, vždyť to není ten Černý tohle!“ Když jsem se osobně setkal s Davidem Černým, tak se mu moc nelíbilo, že se jmenujeme stejně.
Takže neplánuješ nějaký odličovací pseudonym?
Ne. Mé jméno mi dali rodiče, nechci ho měnit. Občas za jméno připojuji 85.
Černý85. Předpokládám, že to má souvislost s graffiti..
Určitě. Graffiti se věnuju přes patnáct let.
Ale graffiti jméno používáš jiné…
Graffiti pro mě není umění. Takže bych to sem ani netahal, nemá to souvislost s mojí současnou tvorbou.
Takže jsi přešel z ulice k umění?
Nene, kreslím od malinka, vždycky mě to bavilo. Dalo by se říct už od školky. Spíš naopak, přestávám se v poslední době věnovat graffiti jako takovému, na ulicích pak spíš dělám malby a ilustrace.
Říkáš, že jsi kreslil od malinka. Jak jsi to měl se studiem?
Po základní škole jsem se dostal na SUPŠ na Žižkově, obor Propagační grafika. Tam na mě přišlo hrozně bujaré období, hodně jsem pařil. Doteď si při té vzpomínce trhám vlasy na hlavě, ale bohužel jsem na střední přestal chodit. Odešel jsem ze školy a ještě chvilku si užíval, než mi došlo, že aspoň něco se naučit musím. Tak jsem se vyučil kuchařem. To mi k tomu umění sedělo nejvíc, je to um, vaření mě baví a zůstává mým velkým koníčkem. Ale také se tím neživím. Začal jsem hledat práci, která nebude náročná, uživí mě a zbude mi energie a dost času na mojí tvorbu. Takže přes den dělám civilní práci – na počítači objednávám komponenty do počítačů, moc tomu nerozumím a je mi to vlastně jedno. Mám tam dost prostoru na přemýšlení o tom, co budu tvořit večer.
V tvých kresbách je hodně hravosti, to se s tebou asi táhne už od té školky.
Určitě. Baví mě, když výsledek je vtipnější, nápaditější. Když jsem byl hodně malý, nakreslil jsem Havla, jak řeže hlavu Klausovi. Učitelka mě za to tenkrát poslala k psychologovi. Psycholog řekl, že jsem docela nadaný, a že jsem ty detaily hezky propracoval. A že jsem úplně normální dítě.
Chtěl by ses tedy plně živit ilustrací?
Dělám všechno proto, aby to tak bylo. Zatím se to nedaří do té míry, abych nemusel mít vedlejší práci.
Myslíš, že je těžké se uživit jako výtvarník v Čechách?
Nevím, v mém případě je to proces, určitě to přijde. Dělám pro to všechno. Snažím se aktivně vystavovat. Bez školy je těžší sehnat kontakty. V galeriích, kde bych se chtěl prezentovat, je docela narváno. Třeba i na tři roky dopředu. Přednost mají lidi ze škol a po studiích.
Myslíš tedy, že je důležité mít vystudovanou školu?
Není to důležité pro tvorbu samotnou, ale pomáhá to při startovní pozici.
Co tě ovlivňuje v tvorbě, kde hledáš témata? Doučuješ se techniku?
Je to hodně intuitivní. Pracuji s náhodou. Co se týče techniky, tak tu nejoblíbenější mě naučili ve školce – to tam naučili každého. Voskovky překryté tuší, do toho pak vyškrabáváš. Mám hrozně rád koláže a pak i klasickou malbu.
Takže tvoje práce neprochází úpravou v počítači?
Já se na počítači snažím nedělat vůbec nic. Všechno je to ruční práce, originál. Až tedy na sítotisk, do kterého jsem převedl pár svých „vejškrabů“.
No a od té doby jsi politickou satiru opustil.
Mé hlavní téma je asi příroda. Je to celoživotní koncept, který zpracovávám už dlouho, pro mě velké téma. Chci upozorňovat na to, ze přírody si musíme vážit a nesmíme ji vytlačovat z míst, kde žijeme. Paneláky a města přibývají a odsouvají ji na okraj. Stromy se „instalují“ u nových výstaveb a domů jako nějaká rarita. Opravdu to vypadá jako instalace, vzorek přírody ve městech.
Kde bereš podklady ke kolážím?
To máš tak, ráno v sobotu vstanu, jedu na Kolbenku za chlapíkem, který má hromady knížek, které pro mě schovává. Stojí pár korun, většinou jsou to starý komoušský knížky s tématem města (nové paneláky a sídliště) nebo přírody, zvířata… není mi to líto rozstříhat. Doma si pak hodiny ty obrázky prohlížím a stříhám. Je to intuitivní proces, koncept je daný, zbytek se skládá sám.
Mají tvé výstavy hodně dlouhou přípravu? Ta koncepce je plánovaná nebo se prostě necháváš unášet současným stavem?
To téma je, jak jsem říkal, stále ve stejném duchu – příroda vs. civilizace. Třeba teď jsem v přípravách na cyklu nebo výstavě Nanovo. Jak město požírá přírodu, ale ona si stejně najde nějakou cestu vydrat se na povrch. Protože je prostě silnější.
U tebe by se asi nedalo přímo říct, že se věnuješ výhradně ilustraci. Ale stejně se zeptám: bereš ilustraci jako umění, nebo řemeslo?
Jako umění. Stoprocentně! Neživím se tím, dělám to z lásky. Kreslím pro sebe, ne na zakázku. V mém případě to tedy řemeslo není.
Kam bys chtěl ilustracemi přispívat, kdyby sis mohl vybrat? Do jakých časopisů nebo novin?
Vždycky se mi líbil starý Dikobraz. Bavil mě tam třeba Barták, ten zrovna chytře a jednoduše kreslil to spojení město a příroda. Vidím u něj sílu v tom jasným minimálu. Tak s těmahle lidma bych chtěl být v týmu!
Jak se vidíš třeba za deset let, nějaké jasné cíle máš?
Chtěl bych žít v roubence u lesa u Prahy a malovat své obrazy. Mám svým způsobem rád i město. Ale většinu času bych chtěl trávit tím, co mě baví nejvíc a být s tím spokojený. A určitě bych chtěl ilustrovat knížku se svým příběhem. To bych hrozně rád.
Bude to knížka pro děti, nebo pro dospělé?
Měl by si v tom každý najít něco. Po nějakým cyklu výstav bych se na to chtěl vrhnout. Příběh bude o skřítkovi, který se probudí ve svým domečku a když vyjde ven, zjistí, že kolem už není les. A vydá se ho hledat.