PŘEMEK PONÁHLÝ
Přemek Ponáhlý je ilustrátor, režisér, art director. Jeho tvorba je nezaměnitelná díky specifickému stylu plnému nadsázky v kresbě, animaci i v hraném videu. Přemek má pestrou minulost a stál za spoustou kultovních projektů, které znáte i vy. Jako jeden z mála lidí kreslí většinou v leže. Neznáme moc takových výtvarníků jako je on. Seznamte se:
Často kreslíš naživo v rámci RAW battlů (živá ilustrátorská bitva před publikem). Jsi extrovert?
Já se rád vytahuju, rád se pochlubím (smích). Na RAWu se potkávají lidé se zájmem o kreslení. Nedávno jsem byl kreslit na veřejné akci Spojujeme břehy Vltavy. To je trochu jiné, prochází tam náhodní kolemjdoucí a občas zaslechneš nějakého toho chytrolína. Ale skvěle reagují děti, jak jsou bezprostřední. Nemám problém jim půjčit fixy, sprej.
Máš tedy rád spíš analogovou kresbu?
Vždycky jsem rád kreslil fixama, teď jsem propadl i digitálu. Začal jsem hodně kreslit na iPadu. To je geniální věc. Bombic. Tvořím v ProCreate programu. Jsem z toho opravdu nadšený. Ale skicování mám mnohem radši na papíře.
Kde pracuješ? Máš studio, nebo doma svůj kreslící koutek?
Nemám. Kreslím doma, ale nemám tam speciální kout. Většinou se válím po zemi v obýváku a kreslím vleže.
To jsi asi první člověk, koho znám kreslit vleže!
Já jsem prý od malička dělal všechno vleže, to mi říkala máti. A zůstalo mi to.
Kromě dalších aktivit jsi také polovinou režisérského Wolfberg dua. Jak jste se dali dohromady?
Spolu s Honzou (Jan Kalvoda, režisér) jsme kdysi pracovali na stejném projektu pro Centrum.cz. Možná si pamatujete reklamu se psem Bobíkem. Bylo k tomu potřeba vytvořit pár on-linových videií. Ty točené zpracovával Honza a já nezávisle na něm animované. Je to asi deset let zpátky a tenkrát byla velmi populární režisérská dua, tria… Pavla Burgetová ze Stillking Films přišla s tím, že bychom to mohli spojit. A tak vznikli Wolfberg.
Ty jsi v tomto duu výtvarník a animátor a Jan Kalvoda je režisér?
Ze začátku na nás trochu ulpělo, že děláme jen animované snímky. Ale věnujeme se hraným věcem a do toho se snažíme přinést skrz výtvarno jinou estetiku. Za těch deset let se nám to hezky prolnulo. Honza sice nekreslí, ale už se ani nespecializujeme na kreslené animace, ale vytváříme stop-motion a klasické krátké hrané filmy nebo jejich kombinaci. Příkladem je třeba pět krátkých filmů pro německou značku Review, o tom, jak značka vznikla, bylo to hrozně střelený.
Ty jsi tak trochu starý mazák skrz animace a natáčení. Co je pro tebe „top“, co jsi vytvořil?
No, asi není nic, u čeho bych si řekl, že jsem na konci. Stále je co se učit. I přesto, že to dělám dlouho, máme toho s Honzou hodně před sebou. Stále jsme si nečuchli k velkým projektům a produkcím. Honza pošilhává po krátkým filmu, já se toho trošku bojím. A doufám, že nás ještě něco skvělého většího čeká.
Záleží rozpočet na kvalitě?Záleží, no. Je to vždycky znát. A taky jde o efektivnost utrácených peněz. Když se vrátím k tomu projektu pro značku Review: tam se snažili, aby veškerý budget zůstal před kamerou. Když máš velký rozpočet a je tam hromada nějakých middle-manů, mezi které se peníze rozpustí, výsledek nemusí být perfektní. Když jsou podmínky dobře nastavené, peníze zůstávají před kamerou a musel bys být tukan, abys svou práci neodvedl dobře. Ale ano, záleží na tom. Třeba teď jsme v Barceloně natáčeli pro Škodovku a hrozně nás tlačil čas, bylo málo natáčecích dnů. Přijdeš o ty špígl-nýgl záběry, obrázky, které bys chtěla. Musíš pak hodně improvizovat, komponovat… Točit můžeš jen při hezkém světle. Ráno a od pěti do osmi..
Máš pocit, že ti pomáhá výtvarná zkušenost v nacházení řešení, i když podmínky nejsou ideální?
No, možná je to trochu naše devíza. Já jsem vždycky rád s kameramanem při řešení kompozicí. Já nejenom kreslím, ale dělal jsem deset let v reklamních agenturách jako art director a tam jsem se dostal do kontaktu s hodně fotografama a sám fotím. Takže nám to asi v tom všem pomáhá.
A ty jsi tedy samorost kariérní. Jak k tomu došlo, že tě lidi začali brát jako výtvarníka, ilustrátora, animátora?
Já jsem vystudoval grafickou školu – Hellichovku a pak jsem nastoupil do grafického studia. Na škole jsem se nenaučil pracovat s grafickými programy, ani ta možnost nebyla. Tam byl jeden počítač s programem CorelDRAW. Takže jsem se víc naučil v menší agentuře Line Art. A pak pokračoval do reklamky Leo Burnett, tam jsem se dostal k natáčení, focení a větším projektům. V Y&R (Young & Rubicam ) jsem z pozice art directora kreslil vizualizace a storyboardy. Storyboardy si tedy kreslím doteď moc rád. Rád si rozvrhnu kompozice, pohled kamery… je to vlastně takový komiks. A pak jsem se chtěl dostat k animáku – naučil jsem se používat After Effects k animaci.
V Y&R jsme ještě s Hynkem Bernardem pracovali na snímcích pro Kentoyu, byly to papírové lo
utky na špejlích, částečně animované. Zadavatel tomu návrhu byl otevřený: „To je super, to je jeblý, bude nás to bavit a možná to bude bavit i lidi.” Pak jsem si animoval do šuplíku a přišel spot o Bobíkovi.
Měl jsi někdy někdy tvůrčí krizi? Práskneš někdy do stolu a řekneš si, že budeš dělat něco jiného?
To asi ne, ale občas na člověka příjde splín. Takové to „tyvole, vždyť já už dělám úplné blbosti!“. Ale pak to přejde samo. Když mi nejde kreslit, jdu fotit, nebo s Honzou vymýšlím natáčení. V tomto je velká výhoda toho přepínání.
Máš nějakou oblíbenou knížku z dětství?
Miloval jsem S malířem kolem světa (ilustrace: Jiří Kalousek). A pak jsem měl hrozně rád knížky od Borna. Byl jsme teď i na jeho výstavě. Je to moc povedené. Baví mě jeho styl. Jeho obludy jsou vždy milé, obrázky jsou tak trochu ukecané – můžeš si tam nacházet zajímavé detaily. Bylo mi strašně smutno, když jsem se dozvěděl, že zemřel.
