Lukáš Tomek: Práce v týmu vyžaduje velkou toleranci

Poslouchejte rozhovor:

Lukáš Tomek je mužskou polovinou ilustrátorského dua Tomski&Polanski. Studoval animaci na UTB ve Zlíně, ale cestou rozhýbaného obrázku se nakonec ve své profesionální kariéře nevydal. Lukáš působí pozitivně a energicky, i přestože se dozvídáme, že nemá nikdy volno!

Lukáši, studoval jsi animaci, ale už se jí nevěnuješ. Neseš si nějaký přesah z animace do vlastní tvorby? Prvek, techniku?

V Tomski&Polanski se věnujeme spíš ilustraci, animaci necháváme na šikovnějších kamarádech ze Zlína. Studium mělo smysl hlavně co se týče přípravy výtvarna ve vrstvách. Animace do mě vtiskla určitou loutkářskou přípravu. Každý plakát, co děláme, je připravený v několika vrstvách, dá se s ním dál pracovat, pokud si někdo vzpomene. A lidi si většinou vzpomenou! Tahle příprava je ve mně zakořeněná velice hluboko.

Podporovala tě rodina v tom, co děláš? Nebála se, že budeš „chudý umělec“?

Nebála se, na Vysočině, odkud pocházím, jsou chudí všichni, takže nebylo co ztratit. Věděli, že nic jiného mi stejně nejde. Sešity ze střední školy všech předmětů, včetně chemie a matematiky, byly celépokreslené. Jedinou přihlášku jsem si dal do Zlína na animaci, nic jiného mě ani nenapadlo. Zázrakem jsem se dostal a rodina mě v tomhle skoku do neznáma velice podporovala. I proto, že máma vždycky kreslila a malovala. A dodneška dělám to samé, jako když jsem byl malý: sedím u stolu a čmárám si. Pro všechny z rodiny jsem pořád malé děcko, co si pořád jen kreslí.

Co si myslíš o společenském klišé, že umělec má tvořit jen pro radost hledíce do příboje, věčně v alkoholovém opojení?

Nevím, nezažil jsem to. U nás v Tomski&Polanski platí taková důležitá věc: nic nerozdělujeme na komerční a nekomerční, chudáky a boháče. Jednoho dne jsme se rozhodli, že se budeme živit tím, co nás baví. Je velice pěkné dělat věci jen pro sebe – mít radost z toho, že realizuješ svoje nápady a sny. Ale je i radost kreslit pro lidi, kteří za námi chodí, protože vidí, že něco umíme nakreslit. Nemůžeme tady být jako mniši nebo žebrající jogíni, takže je fajn získávat peníze z toho, čemu se člověk celý den věnuje. Je to paráda, když od nás lidi odcházejí, mají radost z našich ilustrací a prospívá to pak jejich časopisům a produktům.

Rozděluješ v tomto ohledu nějak řemeslo a umění?

U nás to jede dohromady. Vykládat, že jsme umělci, pro nás není nijak důležité, to je škatulka. Řemeslo je tu pořád. Pořád se zlepšujeme, posouváme naši techniku. Je nám celkem jedno, jestli o nás někdo řekne, že jsme umělci nebo řemeslníci. Nejlepší je o nás říct, že jsme děcka. Protože jsme pořád jen děcka, co kreslí.

S Ílou Polanskou tvoříte duo Tomski&Polanski. Není někdy těžší pracovat v týmu než za sebe?

Jak se to vezme, když jsou dva lidi, víc se udělá. Nám to dobře funguje už spoustu let. Dokážeme se doplňovat a zastaneme spoustu činností – když jeden chybí, zastoupí ho druhý. V tomhle je to perfektní. Samozřejmě, když je někdo sám, může dělat jen svoje rozhodnutí. My jsme v týmu odjakživa, ale vyžaduje to velkou míru tolerance. Což se pořád učíme. Pro nás je více výhod než nevýhod.

Ty máš v ateliéru strašně veliký tablet, jsi fanoušek nových technologií?

Tohle je trochu zavádějící. Pro mě je důležité neustále se zlepšovat, proto jsme pořád nespokojení. Existují nové technologie, které urychlují práci a zároveň simulují prostředí práce s barvami a štětci. Vypadá to podobně, ale zároveň to digitálně vzniká rychleji. Na téhle úrovni jsme fanoušci moderních technologií, ale nejsme ukvapení fanoušci. Jsme opatrní, do týmu přibíráme nový chladný stroj až v momentě, kdy na něm vznikají dobré věci. Snažíme se být pořád ve střehu.

Jaký je ve tvé práci podíl analogové a digitální činnosti?

Ta analogová část je radost a zážitek. Vážíme si toho, protože většinu roku děláme digitálně. Kdykoli máme příležitost, třeba na festival ilustrace LUSTR, děláme věci výhradně analogově. Barvy, akryl na plátno, křídy… Užíváme si mít to pod rukama. Myslím, že do budoucna bude přibývat ručních věcí.

Věříš na inspiraci jako nějaké boží vnuknutí, nebo máš nápady, protože sám aktivně něco vyhledáváš a každý den se tomu věnuješ?

To je složité říct, protože když řeknu, že nápady vymýšlím já, tak to není pravda. Ty věci se samy nabízejí. Když někdo sáhne po určitém tématu, můžeme se jen ptát „Kdo to vyrábí? Dělá to ta hlava skutečně, nebo je to něco jiného?” Já myslím, že vše přichází samo, proto se každý věnuje něčemu jinému podle vlastního nastavení a zkušeností. Nevím, proč dělám věci, jak je dělám. Za každým naším plakátem je jiný příběh. Například pořád kreslíme cyklistické plakáty, ale nestíháme jezdit na kole. Tak na kolech jezdíme aspoň v těch plakátech. Člověk s každou ilustrací něco zažije. Pro někoho je to nudný život, představa, že sedíš na místě, nikam necestuješ a kreslíš. Ale přitom v hlavě to šrotuje a zažíváš příběhy. Tohle mám na ilustraci rád odjakživa.

Jací jsou tvoji oblíbení ilustrátoři, které sleduješ na Instagramu?

Jé, to bych si musel pamatoval jména! Určitě je to Malika Favre, francouzská ilustrátorka. Na ni se rád koukám, byť je její technika pro mě nedosažitelná. Je to i jiná tematika, hodně „ženská“. Potom třeba Tom Haugomat, to je také francouzský ilustrátor. Je minimalista, používá málo barev, velmi pěkně stylizuje, na něj se vždycky rád dívám. Je to ohromně inspirativní člověk. Neprezentuje se vůbec svýma fotkama, jen svou prací. Každá jeho ilustrace mi vyrazí dech. Sledujeme i český rybníček, rádi se vždycky podíváme na Marii Makeevu, Jan Šrámek dělá krásné věci… sledujeme vlastně všechny, kdo jsou na Instagramu. Je nás tady docela málo a je pěkný o sobě vědět.

Ještě na tebe máme jednu osobnější otázku – jak vypadá tvůj víkend?

Můj víkend vypadá tak, že vlastně není. Náplní veškerého mého volného času je védská filosofie, poznávání života a toho, co je podstata života. Každý víkend trávím s učitelem a ostatními lidmi, co studují indickou medicínu, a zabýváme se ajurvédou. Tohle je pro mě vlastně mnohem větší a důležitější součást života. Ilustrace je jen taková zábava.

A ajurvéda je pak práce?

Není to práce! To je stav, který otevírá člověku oči, přichází odpovědi na otázky. Jakékoli otázky vzniknou, ty se tam pak řeší. Filosofie, a konkrétně ta védská, je pro mě velice přitažlivá a pořád nad tím přemýšlím, i když kreslím. Takže víkend neexistuje. Volný čas není.

Volný čas máš během doby, kdy kreslíš, ne?

Přesně tak! Můj život je prostě celý úplně spotřebovaný, neexistuje žádná nuda. Ani o víkendu! Ale nejsem spoutanej a všechno dělám dobrovolně.