Ktaiwanita: Život je příliš krátký na to, věnovat se jen jednomu stylu

Poslouchejte kompletní rozhovor (textová verze je zkrácená): 

Kateřina Bažantová alias Ktaiwanita je ilustrátorka žijící v Paříži, na nás si udělala čas v kavárně v Praze, kde byla navštívit svou rodinu. Katka se věnuje širokému spektru ilustrační práce – knižním obálkám, lifestylovým a módním kresbám a možná ji znáte díky její slavné sérii United Kingdog, ve které se věnovala psím portrétům. Katka je energická žena přesvědčena o tom, že život ilustrátora je příliš krátký na to, aby se uzavřel pouze do jednoho stylu. 

 

Proč ses přestěhovala do Francie? Žila jsi nějakou dobu v Praze a pak jsi odjela do Paříže. Pověz nám příběh kolem toho.

Do Francie jsem přijela se svým přítelem, který je Francouz. To byla velká výhoda. On strávil deset let v Čechách, mluví plynně česky a já jsem v té době neuměla vůbec francouzsky. Je to mezi námi takové každodenní spiklenectví v porovnávání těch dvou zemí. Můžu se s ním bavit doma o tom, čemu jako Češka ve Francii nerozumím. Díky němu tam od začátku nejsem jako Alenka v říši divů.

Jsi Češka ve Francii. Vadí ti jazyková bariéra? Musíš umět francouzsky, aby ses tam jako freelancer uživila?

Jazyk je asi největší klíč. Francie je hrozně uzavřená ve svém jazyce. To jsem pochopila hodně brzy. Neexistují třeba vícejazyčné verze webů, a to ani úředních. Což je velký blok, když jste jako freelancer sami sobě manažerem. Začíná to tím, že se každá zakázka řeší přes spoustu e-mailů, to bylo docela těžký. Nad e-mailem, který by mi v češtině trval hodinu, jsem strávila třeba celý den. Nebo když mi někdo napsal SMS, musela jsem se zastavit, sednout si na kafe a odpovídat s překladačem. Ale osobní setkání bylo kolikrát ještě horší, půlce věcí jsem nerozuměla. Ze začátku jsem si pletla francouzské číslovky a při jedné debatě o penězích jsem si spletla tisíc euro se sto euro! Nebezpečné je na tom to, že když jsi cizinka, klienti si můžou říct, že tomu nerozumíš a můžou tě míň ocenit. Ze začátku jsem se slovníkem pořád googlovala na profesních webech správné informace.

Ty jako ilustrátorka pracuješ kde? Máš ateliér, nebo pracuješ doma?

Jsem zastánce toho nepracovat doma. Ale ze začátku mi v Paříži nic jiného nezbývalo, pronájem stolu v coworkingu tam stojí od osmi k deseti tisícům. Jenže byty jsou tam malé, takže je skoro nutnost pracovat venku. Já jsem měla velké štěstí, našla jsem si kousek od domova prostor Fontaine O Livres,  který sdružuje knižní profese, jako jsou překladatelé, editoři, nakladatelé a ilustrátoři. Seznámila jsem se tam i se super dětským nakladatelstvím L’Apprimerie. S nimi jsem vytvořila knihu Dans la nuit il y a.. která nedávno vyšla. Protože se toho ve Francii děje kolem knížek až moc, tak asociace Fontaine O Livres, kde pracuji, pravidelně pořádá Snídani editorů – asi podle snídaně šampionů (smích) – kde se sejdou editoři, kteří chystají knihy k vydání s majiteli knihkupectví a novináři. Autor s editorem své knihy společně představí, vystřídají se a vzniká prostor k seznamování. To je něco, co by bylo v Čechách zbytečné, tady se všichni znají! Ale tam je taková konkurence, že informace, která dost necirkuluje, úplně zapadne, jakkoli je dobrá. Je to takové velké divoké knižní moře. Je tam v podstatě krize knižního trhu, protože je nadprodukce.

 

 

Jak odpočíváš? Kreslíš i ve volným čase?

Já v podstatě kreslím pořád. Když je to něco, co udělat musím, a má to deadline, tak je to pro mě práce. Pak mě to táhne k něčemu, co si můžu tvořit jen tak… ale v podstatě je to pořád práce (smích).

 

Věnuješ se kreslení módních tendencí. Co to znamená?

Jsou agentury, které se věnují budoucím módním tendencím. Své návrhy a výzkumy prodávají návrhářům a novinářům. Aby se ty modely nemusely reálně šít, tak se kreslí. Vždy pro ilustrátora připravují rešerši z různých fotek. Zadání je hrozně precizní na materiály: jak se chová, kde jsou švy… Například z fotky, kde je šusťák, musím domyslet, jak se chová ve stejným střihu džínovina. Pak k tomu patří ještě druhá část – technický výkres v křivkách.

K tomu jsem se dostala tak, že jedna slečna za sebe potřebovala záskok. Nevěděla jsem, o co se přesně jedná, ale v té agentuře jsem řekla, že to umím. Poslali mi zkušební úkol. První zadání bylo peklo. Musela jsem se všechno naučit. Ale je to normálně profese, patří k tomu také technické výkresy oděvů. Člověk, který mi práci zadával, poznal poměrně rychle, že jsem to nikdy nedělala, ale byl na mě hodný. Nakonec mi tu práci dal nastálo a už se tomu věnuji několik let.

Čím bys byla, kdybys nebyla kreslířkou?

(smích) Vlastně nevím! Asi v továrně u pásu! Mě tím vždycky strašili ve škole. A asi jsem to tenkrát brala jako reálnou možnost. Dokonce jsem měla surreálnou představu, jak ta továrna vypadá.

Někdo chce být superman. A ty jsi takový skromňák!

No já jsem ke kreslení vždycky utíkala. Vystudovala jsem Hollarku, pak UMPRUMku, dostala jsem se hned a neměla jsem možnost mezitím přemýšlet, co jiného bych dělala. To mě zachránilo, neuměla jsem ani matiku, ani fyziku. Takže bych v továrně opravdu mohla skončit.

Myslíš, že by měl mít ilustrátor jednotný styl celý život?

To je hrozně zajímavá otázka. Já si myslím, že život je moc krátký na to, aby si ilustrátor vyzkoušel jen jednu machu. Každý máme určité originální vnitřní světlo a to, přes jaký styl ho prosvítíme, je už vlastně jedno. Pokud to světlo dobře živíme imaginací, příběhy, chytrými souvislostmi, tak to bude vždycky dobré. Bude jedno v jakém je to stylu a bude to vždycky vaše.

Měl by být ilustrátor vášnivý čtenář?

Podle mě to u ilustrátora platí. Je to asi něco jiného u malířů a sochařů, ale ilustrátor by měl být co nejvíce ponořen do souvislostí. Na dobré ilustraci je silné to, v jaké zkratce dokáže ilustrátor vystihnout atmosféru a předat jí dál, a jak silně ta zkratka zapůsobí s daným textem. Některé texty z dětství si pamatuju jen díky tomu, jak dobře byly propojené s ilustracemi. Ilustrace v těch případech pomohly tomu, že si dodnes pamatuju text z dětství. Například konkrétní detaily, kterých si ilustrátor v textu všiml a pak je v obrázku rozvinul…

Ještě k tomu čtení bych chtěla říct, že je dobré číst celý život. Některé tituly je člověk schopen si přečíst jen v určitém věku a pak už to nejde. Například jako dítě jsem zkonzumovala hromady mayovek a foglarovek. Ve dvanácti mi na tom přišlo něco divného, v tom věku mi tam začala chybět ženská hrdinka. Takže například ve dvaceti se už ke čtení kovbojek nedonutíte, ale zpětně to určitě obohatilo váš vnitřní svět.

Je rozdíl ve shánění práce tady a ve Francii?

Musím se přiznat, že si práci moc shánět neumím. V Čechách  jsem se začala živit ilustrací a vše se řítilo chaotickým samospádem. Ale ve Francii jsem byla rázem úplně ztracená. V takto velkém městě, bez okruhu kontaktů, ve kterých jste vyrostli, skoro neexistuje, že někam přijdete s deskama v podpaží. Řeknou vám, že máte poslat e-mail. Všichni mi radili přeposílat ten samý e-mail během celého roku. Jenže pošty dostávají editoři hrozné hromady. Je lepší se s někým seznámit, ať už na večírku, nebo na cestě v dálkovém autobusu. Mají pak pocit, že oni byli ti, co si vás pro sebe objevili. A spolupráce může začít. To je moje zkušenost. Všechny moje pracovní příležitosti vznikly přes šťastná setkání. Ale asi také může zafungovat i to posílání e-mailu.