JAN ŠRÁMEK A VERONIKA VLKOVÁ
Jana a Veroniku jsme navštívili v jejich ateliéru v Brně. Syntéza jejich stylů je jednou z nejvýraznějších na současné ilustrátorské scéně. Jsou pracovití, skromní a skvěle se doplňují. Rukama jim prošlo hodně kvalitně odvedené práce. Nepojí je k sobě však jen jejich tvorba, jsou tak nějak hezky lidsky napojení. Když Honza během rozhovoru vyprávěl, jak si Veroniky váží, dojal ji málem k slzám.
Jak jste se poznali? Jaký je váš příběh?
H: Potkali jsme se na škole během studia na Fakultě výtvarných umění. Já byl ve druháku, Veronika nastoupila do prváku do ateliéru multimédia. Začali jsme se bavit a konzultovat spolu tvorbu, která se nám líbila. Veroničina práce mě vždycky nějakým způsobem ovlivňovala. Ale teprve po dlouhých osmi letech jsme začali pracovat spolu. Veroniku oslovil Martin Blažíček z galerie Školská 28 ohledně jejího projektu, který měla s Tondou Koutným, což je další absolvent FAVU. Měli vytvořit audiovizuální vystoupení a Veronika se obrátila na mne, jestli nechci spojit síly. Já jsem spojil její akvarely s mou ploškou. A výsledek byl překvapivě dobrý. Lepší, než jsme si dokázali představit. To byl začátek naší spolupráce.
Teď jsme ve vašem novém ateliéru. Jak dlouho jste fungovali na dálku? Jaké jsou výhody a nevýhody?
V: Ono to nebylo zas tak na dálku…
H: Nevýhody jsou, že všechno trvá déle. Když jsme na jednom místě, více se koncentrujeme a věci se posouvají hrozně rychle. Obdivuji na Veronice schopnost donutit mě všechno dotáhnout do perfektní podoby. Já už bych to nechal, a ona některé věci vidí jinak. Mě to posouvá dál, než kam bych zašel sám. Naučili jsme se fungovat i po internetu.
Veroniko, ty jsi tedy žila ve Švédsku. Jak dlouho?
V: Jeden rok. Ale jsme na sebe tak naladění, stačí si říct ke všemu pár vět.
Vaše věci jsou propletením digitálních a analogových kreseb. Kdo z vás dělá co?
V: Já dělám akvarely, Honza vektory a společně skládáme a vymýšlíme kompozice.
H: Dohromady děláme hlavně autorské věci, ale během posledních dvou let se naše spolupráce transformovala také do podoby komerčních zakázek.
Takže vás lidé poptávají na základě vašeho společného portfolia?
H: Tak různě.
V: Začali jsme volnou tvorbou, společnými výstavami. Řešili jsme spolu, co nás zajímá ve výtvarném umění. To byla největší motivace. U toho se složil nějaký vizuální jazyk, který funguje. Zakázky a zadání se na to nabalily postupně.
H: Já bych stejně nejradši dělal pouze volné projekty. V tom je největší svoboda. Myslím konkrétně filmy nebo knížky. Takovým mým malým snem je v budoucnu založit malé nakladatelství. Ale nevím, do jaké míry je to reálné…
To, že jste se potkali, je štěstí? Náhoda?
H: Asi to osud chtěl! (smích)
Pracovalo se vám vždycky lépe v týmu?
V: Vždy, když mám někoho ráda, chci s ním zkusit spolupracovat.
H: My jsme na sebe hodně zvyklí. Ve škole jsme přímo nespolupracovali, ale Veroničina práce byla ta nejzajímavější, co jsem na FaVU viděl. Vždy mě zajímalo, co si Veronika myslí a chtěl jsem znát její názor.
V: Ježiš, já se asi rozbrečím! (dojatě se směje)
H: S Veronikou se známe přes deset let, ale naše intenzivní spolupráce začala až v roce 2011. V následujícím roce jsme měli dvě větší výstavy a vyšla naše společná publikace Ztracená perspektiva, kterou vydaly společně Přehlídka animovaného filmu v Olomouci a nakladatelství Fiume. Součástí vizuálního materiálu, který souvisel s těmito projekty, byl i krátký animovaný film Bubi, který vyhrál hlavní cenu na Anifestu v mezinárodní soutěží nenarativních a experimentálních animovaných filmů. Díky tomu se pak film objevil na řadě dalších festivalů a postupně se začaly objevovat také poptávky po prvních společných komerčních ilustracích.
Jaké jsou výhody a nevýhody freelancování?
H: (smích) No to určitě znáš sama! Největší nevýhoda spočívá v nekontinuálním přísunu práce. Teď se nám třeba nahrnula, děláme pět věcí najednou a pořádně se občas nedá zvládnout ani jedna. Zrovna jsme dokončili práci na projektu s Martinem Hejlem a studiem Kolmo. Veronika pracuje na knížce, v dubnu budeme mít výstavu a do toho spoustu komerčních zakázek.
V: Vždycky je nějaká větší hlavní zakázka, na které trávíme hodně času, a do toho se snažíme řešit menší věci. Teď naposled jsme dělali asi rok na projektu pro zámek Žďár, kde je nová velká expozice o životě mnichů.
Jak si rozdělujete úkoly, když se dělá projekt?
V: Podle toho, z které strany přijde. Komunikuje pak ten, komu zakázka přijde. Což je nejstěžejnější. To pak také určuje další postup.
Má u vás někdo poslední slovo?
H: To ne. Jsme na sebe tak nějak napojení, že to není potřeba.
V: Honza dokáže líp mluvit s klientem a vypadá profesionálněji.
H: (smích)
Je dobře, že jste tým kluk – holka?
H: Ano, záběr je pak širší.
Jak se vidíte za deset let?
H: Rád bych, abychom vytvořili dva krátkometrážní animované filmy. Dlouhodobě spolupracujeme s režisérem a animátorem Martinem Búřilem a právě formát animovaného filmu mě zajímá asi nejvíc. Momentálně začínáme s Martinem pracovat na novém projektu. Ilustrování mě také hodně baví, ale někdy se dostanu do pozice, kdy musím dělat ústupky, nebo s tím mám morální problém. Například nedávno jsem musel dělat portrét Babiše.
V: Určitě by bylo hezké, kdybychom mohli rok dva pracovat na větším projektu.
H: Aktuálně teď pracujeme na knížce, která vychází z naší výstavy Ztrácení. Část tohoto projektu jsme prezentovali na letošním Lustru. Publikace by měla vyjít do konce roku ve spolupráci s Přehlídkou animovaného filmu Olomouc. S PAFem bychom chtěli také v budoucnu vydat další publikaci, kterou máme rozpracovanou. Měla by to být kniha o Josephu Beuysovi, ve které dětem vysvětluje umění.
Přemýšlím, kam se řadíte, jestli víc do umění.
H: My se jednou nohou pohybujeme ve výtvarném umění, ale částečně se věnujeme animaci a ilustraci, které jsou chápány spíše jako disciplíny umění užitého. Ve výtvarném umění se naše věci díky přílišnému používání narace pohybují na okraji lokálního diskurzu. V rámci filmových festivalů většina naší práce nesplňuje podmínky kladené na klasický formát animovaného filmu. Právě experimentální formy pohyblivého obrazu představují jeden z hlavních bodů mého zájmu, ale v kontextu výtvarného umění i filmu se jedná o marginálie, pro které se obtížně hledá optimální forma prezentace. Tím chci říct, že si sám nejsem jistý, jestli takový formát patří spíše do galerie, či do kina.
A když se zeptám, jestli svou práci vnímáte jako řemeslo, nebo jako umění?
H: Myslím, že spíš umění.
V: Já se primárně vnímám jako výtvarný umělec. To, že dělám ilustraci, se stalo nějak úplně náhodou. Ale je to hodně řemeslo.
H: Já to vnímám podobně, ale zároveň pro mě hranice mezi uměním a ilustrací byla vždy velmi tenká a tak jsem se rozhodl zabývat ilustrací v rámci postgraduálního studia. Tahle zkušenost pro mě byla hodně zásadní. Seznámil jsem se s různými teoretickými východisky a zkoumal jsem historii tuzemské vizuální kultury.
Téma disertační práce tedy bylo o užitém umění?
H: Obsahem mojí práce bylo, jakým způsobem se dostaly vlivy meziválečného moderního umění do umění užitého, konkrétně do ilustrace v 50. a 60. letech. Což souvisí s celkovým kulturně-historickým směřováním tehdejšího Československa. Spolu s Pavlem Ryškou jsme založili blog padesátky.info, kde jsou různé články zabývající se československou vizuální kulturou v letech 1945 – 1960. Navštívili jsme společně velké množství archívů, sbírek a setkali jsme se i s několika pamětníky. Nezapomenutelná v tomto ohledu pro mě byla návštěva u Jaroslava Maláka nebo v pozůstalosti Miroslava Šaška.
Jaké jsou vaše inspirační zdroje? Předpokládám, že je máte společné..
V: To se pořád střídá. Často vznikne nadšení a zase opadne. Konstantně mám ráda různé insitní věci. A z ilustrace jsem teď objevovala hlavně švédské autory. Největší švédskou srdcovkou pořád zůstává Jockum Nordstorm, kterého znám už déle. Tomu teď vyšla kniha i v češtině v Baobabu. To jsem měla velkou radost. A další oblíbení jsou Jon Kalssen, Josefin Sundqvist, Jonna Fransson nebo Klara Persson, její kniha Molly & Sue vyšla přeložená u nás v Meanderu. A ze starých miluju Else Beskow, ta je tam hodně populární.
H: Já mám hodně rád právě autory z druhé poloviny 20. století. Z tuzemských autorů jsou to zejména Jaroslava Malák, Vladimír Fuka, Jan Kubíček, Bohumil Štěpán, nebo teď znovu objevený Miroslav Šašek. Ze světových autorů z tohoto období bych pak jmenoval Charleyho Harpera, Alaina Gree, Richarda Erdoese, Eyvinda Earlea, nebo třeba rané filmy z produkce animačního studia UPA. Ze současných autorů pak mám rád práci Bena Newmana, Jona McNaughta, Roberta Huntera, Kevina Darta nebo projekty, pod kterými je podepsaný Genndy Tartakovsky.
S kým byste chtěli vystavovat?
H: S Nadin Byrne!
V: Ve volném umění mám v plánu udělat interaktivní zvukovou instalaci a při té příležitosti bych chtěla vystavovat s Vaškem Pelouškem. To je umělec, vědec, programátor a skoro až génius. Například vytváří hudební nástroje, které analogové situace proměňují v digitální zvuky. Parametry zvuků mění například křeček, co běhá v kolečku nebo voda kapající na kytaru, baví mě takhle přemýšlet. A také bych chtěla oslovit Kláru Kristalovou, která bydlí asi 50 km na sever od místa, kde bydlíme ve Švédsku my. Chtěla bych s ní natočit nějaký polodokument o ní a její práci. Narodila se v Praze, ale celý život žije ve Švédsku, její poetika je mi hrozně blízká a tak mi přišlo, že se nějakým způsobem potkáváme z úplně jiných cest na podobném místě, nejen geograficky, a že by to mohlo být zajímavé setkání.
Na jaký projekt jste nejvíc hrdí?
V: Asi na ten poslední, ale máme rádi všechny společné práce. To je právě hezké na spolupráci, že člověk má rád ten projekt kvůli tomu druhýmu. Sám by si toho tolik nevážil.
H: Přesně, ale u tohoto posledního projektu cítím, že jsme dospěli do bodu, kdy si za výsledkem opravdu stojíme a jsme spokojení. Já si ještě hodně stojím za axonometrickými ilustracemi, které jsem vytvořil pro Československý pavilon na loňském Bienále architektury v Benátkách.
Co byste byli, kdybyste nebyli to, co jste?
H: Na základce jsem chtěl být stíhací pilot a než jsem potkal Václava Stratila, který mě přivedl k umění, tak jsem chtěl studovat historii.
V: Já jsem chtěla být biolog. Dělala jsem si s mámou herbáře a tak.
Je něco, co byste vzkázali svému mladšímu já?
H: Já bych si vzkázal, že to byla správná cesta. Ty stovky hodin práce a izolace se
zpětně začínají vyplácet. Trvá to ale dlouho, než získáš zkušenosti a dostaneš se trochu do povědomí. Poslední dva tři roky to začíná být konečně zajímavé a mám pocit nějakého kontinuálního posouvání.
V: Já bych asi nic nevzkazovala. Jsou to všechno zkušenosti. A vždy jsem cítila v zádech oporu v tom, co dělám.